První zmínky o skle pochází již z období 3000 let př. n. l., kdy bylo hojně používáno pro výrobu ozdob v Egyptě. Toto sklo nebylo zdaleka podobné tomu, jak ho známe dnes. Bylo velmi nečisté a jeho hlavní složení bylo vápenato-sodné.
V Čechách se první sklárny objevily již v roce 1250. Tehdejší sklárny se zdaleka nepodobaly těm dnešním, jednalo se spíše o přístřešky s pecí, které bylo možné přestěhovat v případě úbytku surovin v dané lokalitě. Ve 14. století se dostávají čeští skláři do podvědomí celé Evropy kvalitou svých výrobků. Reputaci jim však kazí skláři v Itálii v 17. století, kde je zakázán dovoz českého skla do Benátek, jelikož oblíbenost českého skla je značně vyšší a italští skláři se bouří. V té době se však úspěšně dostává české sklo do Francie, Německa, Ruska, Anglie a v polovině 18. století dokonce do budoucích Spojených států amerických. Přichází mírná krize v době napoleonských válek, po jejichž skončení opět získává české sklo na své prestiži.
V dnešní době je výroba skla velmi sofistikovaná. Ještě nedávno bylo nejvyužívanější sklo olovnaté, které se velmi dobře tvaruje, brousí, dekoruje a označujeme ho jako sklo křišťálové, jeho index lomu způsobuje velké množství odrazů. Od olovnatého skla pomalu opouštíme a nahrazujeme ho sklem bezolovnatým (barnatým), kde olovo nahrazuje baryum, prvek z řady alkalických zemin. Správnou přípravou směsi, teplotou tavení a tvrzením získáváme výrobky světové kvality. Sklo je označováno jako křišťálové, je pevné a díky mnohaletým zkušenostem skláren ve Světlé nad Sázavou a stálou kontrolou má typicky krásný namodralý odstín, jenž poukazuje na jeho kvalitu.